S Igorem Šebem a Jiřím Toufarem do roku 2004

S Igorem Šebem a Jiřím Toufarem do roku 2004

Igora Šeba jsem viděl naposledy vystupovat sMiroslavem Horníčkem a to už je dost dlouho. Už delší dobu jsem serozhodoval, že někdy, až to vyjde, zase musím. Jenže jako už několikrátmě Jonášklub předběhl a dodal mi program takříkajíc na klíč. Jediné, cose chtělo ode mne, bylo přijít.
Naplněným sálkem Vikadla zaznělo jako první Suchého "Nebuďte mě" a hnedna to "Propil jsem gáži", kterou jsem za posledních pětatřicet letslýchal jen z desek. Aha, řekl jsem si: chce se nám jako vyznavačům S +Š vlichotit. Pokračovala "Opilá balerina" a s Ljubou Hermanovou pevněspjatý "Smutný představení". Po tomto krátkém úvodu (možná to byly typísničky, které zpívá řadu let a bude zpívat - jako trvalou hodnotu -dál) přišly na řadu písně jiného ražení. (Sám si je nepíše, protože -dle vlastních slov - má štěstí na autory.) Jsou to převážně písničkytextaře Pavla Cmírala a pianisty Jiřího Toufara, který ho na koncertech(i na tom, o němž píši) doprovází. Něco jsou písničky, něco šansony(šanson je podle Šeba nejen text, ale i způsob zpívání) a snad i protoje zpěvák prezentován taky jako český Brel. Nemám tato srovnávání rád aprotože šanson je něco mezi nebem a zemí, výjimečné spojení textu,muziky a interpretace (I. Š.), může být, že stejná konstelace nastane vBelgii i v Česku. A kdybych já měl přirovnávat, tak bych měl na myslispíše Hanu Hegerovou. Ale možná je to jen stejným mateřským jazykem.
Po přestávce na chvíli "odložil" pianistu a za doprovodu kytar PeteraBindera ze záznamu zazpíval písničky z nového alba "Nuselský most".Tyhle písničky nejsou ale nové, protože Šebo vydává alba s prověřenýmia už zažitými písničkami, protože jak sám říká, rád nachází něco novéhov textu i když ho poslouchá poněkolikáté. Tak plynul příjemný večer vkomorním prostředí Vikadla, Vikadla, které Šebovým písním - šansonůmsvědčí. Na závěr jsme si vytleskali přídavky od zpěváka, který zpíváto, čemu věří a čemu jsme i my věřili a rozuměli.
Apropó přestávka:
Někteří jsme si připili na Nový rok klubovým šampaňským, někteří všakzůstali sedět a povídali si s přáteli na sucho, neboť jediná vadavečera byla přílišná těsnost prostoru, ve kterém cesta k baru proskleničku znamenala reprízu slavné scény z filmu Hej rup, ve které seSimonides Jana Wericha obrací na posteli.

Petr Vrba
časopis: JONÁŠ 2003/2004 6